Teorie rozbitých oken, kterou v roce 1982 představili James Q. Wilson a George L. Kelling, popisuje stupňující se negativní dopad, který může mít na společnost zanedbávání nízké úrovně nebo kriminalita, jako je rozbití oken nebo dokonce znečišťování životního prostředí.

Pokud se totiž rychle neopraví jediné rozbité okno ve čtvrti nebo na předměstí, je velmi pravděpodobné, že brzy poté dojde k poškození dalších oken. Po prvním rozbitém okně budou následovat nejen další okna, ale lidé se také budou vloupávat do postižených nemovitostí a pokračovat tak v cyklu vandalismu a poškozování majetku. Je jen otázkou času, kdy se čtvrť dostane do chaosu a nepořádku. 

Mnoho let před zveřejněním teorie rozbitých oken dospěl Philip Zimbardo, psycholog ze Stanfordu v Kalifornii, k paralelní teorii pomocí dvou vozidel, která záměrně opustil ve dvou kontrastních čtvrtích. Jedno bylo opuštěno v kalifornském Palo Altu a druhé v newyorském Bronxu. Během několika málo hodin se do auta opuštěného v Bronxu někdo vloupal. Nejprve bylo ukradeno autorádio, poté rozbita jeho okna, až zcela zdemolované vozidlo jednoduše sloužilo dětem na ulici jako forma zábavy. To vše během pouhých 24 hodin.

Druhé auto v kalifornském Palo Altu bylo naopak poničeno až po týdnu, kdy ho Philip Zimbardo začal demolovat sám a rozbíjel mu okna. Jak očekával, velmi rychle tento vzorec negativního chování následovali i další lidé v okolí. 

Dospěl k závěru, že i odhazování odpadků na ulici, pro někoho možná jen drobné zanedbávání okolí a společnosti, může spustit cyklus velmi negativního chování. 

Dalším příkladem je, že kuřák se pravděpodobněji zbaví nedokouřené cigarety tak, že ji odhodí na ulici, pokud vidí, že to dělají i ostatní. Cítí se tak méně osobně zodpovědný za to, že jeho cigareta znečišťuje ulice. 

Se strukturovanými síťovými rozvaděči je to úplně stejné - technici se jimi budou s větší pravděpodobností řídit a věnovat pozornost detailům při používání řešení pro správu kabelů, jak je zamýšleno. 

Navzdory nejlepším úmyslům je však pro techniky dříve či později kvůli termínům a tlakům stále obtížnější udržet organizovanou strukturu. 

Například důležitá online schůzka vyššího managementu, při které dojde k výpadku síťového připojení. Technik nepochybně obdrží velmi emotivní a stresující telefonát, aby to "opravil". Vždy touží zajistit, aby připojení bylo co nejdříve opět v provozu, a úhledné záplatování kabelů je pro ně pochopitelně nejnižší prioritou. Často si slíbí, že se na místo vrátí později, aby vzniklý chaos uklidili. Navzdory nejlepším úmyslům je to ve skutečnosti často nemožné nebo příliš nákladné.

Jedná se o teorii rozbitých oken na pracovišti IT. Pravděpodobnost chaotického záplatování se rapidně zvyšuje s každou záplatou, která není nainstalována správným způsobem. V mžiku skončíme s kabelovými špagetami, které znemožňují výměnu nebo instalaci nového zařízení bez kompletního odstranění všech propojovacích kabelů a opětovného záplatování od začátku.  

Nejdůležitějším úkolem je proto udržet pořádek v síťových skříních. V opačném případě je nutné trávit nadměrné množství času a peněz uklízením nepořádku, který neúmyslně způsobili jiní. Existuje samozřejmě i jiná cesta, v propojovací utopii, kde se nemusíte nikdy starat o délku kabelů nebo kabelové špagety. 

Řešení: PATCHBOX - každý kabel má přesně tu správnou délku, když je potřeba, a když není potřeba, je bezpečně uložen.